Příspěvky

Figurální škola u výčepu

Obrázek
Mysleli jste si, že jména jako Boris Jirků nebo Michal Jelínek patří jen do prestižních katalogů a městských galerií? Možná ano, ale občas se vynoří tam, kde je nikdo nečeká. Pár slov o místě, kde se potkává světová tvorba s fazolovou polévkou. Co jste (ne)čekali Kdybyste obcí Tuchom jen projížděli, tuhle hospůdku snadno přehlédnete. Venkovská hospoda s výdejním okénkem, pár lavic pod stromem, pivo, kotleta, dětské kolo opřené o zídku. Krajina známá, srozumitelná, příjemně útulná ve své obyčejnosti. A právě v té největší jednoduchosti někdy číhá překvapení, které byste tu opravdu nečekali. Tady si letos v létě totiž mezi pizzou a gulášem můžete prohlédnout díla, která jinde vídáte pod halogenovými světly moderních galerií. Nejsou tu jen tak na zkoušku nebo jako dekorace. Jsou tu doopravdy. Figurální tvorba v plné síle, s těly, výrazy, příběhy. A přitom v tichu, bez popisků, bez rámusu kurátorských textů. Jen malba a člověk. A vedle toho vám do nosu zavoní pára z fazolové polévky. Vytá...
Okomentovat
Čtěte více »

Neviditelná fronta

Obrázek
Vojákům zmizela poslední linka psychologické pomoci. V tichosti. Bez náhrady. A bez vysvětlení. Jenže mlčet o bolesti neznamená, že přestane existovat. Když se ticho stane odpovědí Vojákům v tichosti zmizela linka psychologické pomoci . A nikdo o tom nemluví. Beze slova, beze zprávy, beze stopy. Zmizela jako mnohé jiné věci, které se stát rozhodne škrtnout z rozpočtu nebo ze svědomí. Jenže tohle nebyla jen rozpočtová položka. Byla to poslední záchranná síť. Pro lidi, kteří znají situace, kdy už nejde ani spát. Kteří viděli víc strastiplných věcí, než by kdokoliv vidět vůbec měl. A kteří se často nemají komu svěřit, právě proto, že nám všem slouží. Zaměnit pomoc pro vojáky za obecnou linku Policie ČR je možná pohodlné. Ale není to totéž. Policejní práce má jiné pracovní vypětí, jiný kód, jiný typ zátěže. A především, voják se nesvěřuje komukoliv. Důvěra, pokud má vůbec vzniknout, potřebuje hluboké porozumění. Potřebuje vědomí toho, že ten na druhém konci naprosto chápe, co znamená vojen...
Okomentovat
Čtěte více »

Svět bez dechu

Obrázek
Abychom se mohli nadechnout, potřebujeme prostor. Nejen ten kolem těla, ale i ten uvnitř. Jenže svět, který jsme si zaplnili až po okraj, dýchat neumí. A tak pomalu dusí i nás. Dýchá ještě prostor? Když se kolem sebe rozhlédneme, máloco zůstává nedotčeno lidskou činností. Země je čím dál plnější množstvím staveb, a vnitřní prostory našich domovů jsou zaplněné až po poslední centimetr. Všechno sice něco říká, ale všechno zároveň něco chce. Prostor. A přitom právě ten, co zůstává tichým, nenápadným, volným místem, bývá tím nejdůležitějším. To je totiž to jediné místo, v němž se může odehrát skutečný pohyb. Prostor, který nevyplňuje shluk věcí. V našich domovech, pracovních směnách i digitálních světech jsme si zvykli maximalizovat, efektivizovat, využívat každé volné místo. Jenže tím nám zároveň mizí ona nepostřehnutelná trocha prostoru, která dává našemu životu rytmus. Když je všechno zaplněné, nezůstává už kam vejít, ani odkud vyjít. A to platí nejen pro věci, ale i pro myšlenky. Zvykl...
Okomentovat
Čtěte více »

Děkuji ti i za to, co jsi neudělal/a

Obrázek
Někdy nás nejvíc ovlivní to, co se nestalo. Tichá gesta, která nezraňují. Láska, která nebrala. A vděčnost za hranice, které nebyly překročeny. Ani to není málo. Někdy si říkáme podivné věty. Třeba: „ Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě v životě udělal/a. I za to, co jsi neudělal/a .“ Na první poslech to zní jako laciný citát z instagramového příběhu, který má být zároveň vděčný, sarkastický i moudrý. Ve skutečnosti ale tahle věta v sobě skrývá cosi velmi lidského. A velmi křehkého. Protože děkovat za to, co někdo neudělal, není samozřejmost. Ani banalita. Je to věta, která vyžaduje odstup, odvahu a taky kus dospělosti. Ne té okázalé, která se honosí na míru šitým diářem a velkou hypotékou. Ale té vnitřní, která se nebojí vidět jemné vrstvy vztahu, tedy i ty, kde se nic nestalo. Právě tam, kde nedošlo ke zradě, k manipulaci, ke zneužití moci. Právě tam, kde někdo něco neudělal, i když mohl/a. Mlčení, které neničí Vztahy se až příliš často definují podle toho, co v nich bylo. Společné z...
Okomentovat
Čtěte více »

Navzdory všemu

Obrázek
Ruminace neboli chronické přemítání o problémech, už dávno není jen osobní nepohodlí. Stává se kolektivní pastí, která ochromuje ne jen jednu celou generaci. A dává nebezpečně mnoho prostoru těm, kdo nabízejí „ snadná “ řešení. Když se myšlení stane pastí Některé myšlenky mají schopnost držet nás v šachu víc než by bylo zdrávo. A není to proto, že by byly tak hluboké, nové nebo přelomové. Naopak, jsou to často opakující se záznamy vnitřního videa, které si v mysli přehráváme znovu a znovu: „ Co jsem měla říct jinak? “, „ Proč jsem to neudělal líp? “, „ Co když to celé dopadne katastrofálně? “ Psychologie tomu říká ruminace. Původně označovalo přežvykování u dobytka. Dnes je to metafora pro nekonečné převalování myšlenek (jako trávy v tlamě krávy) bez pohybu vpřed. Výzkumy ukazují, že tento způsob mentálního uvíznutí není jen osobní slabostí nebo špatným návykem. Je to styl myšlení, který má přímou souvislost s depresí, úzkostí, nespavostí, poruchami příjmu potravy a dokonce i se sebev...
Okomentovat
Čtěte více »

Výhybka jménem mateřská

Obrázek
Pro mnoho žen je mateřská výhybkou na vedlejší kolej. Místo návratu na svou pozici je čeká nižší plat, horší role a mlčení státu, který tuto trať dávno přestal udržovat. Návrat z mateřské by měl být mostem zpátky do profesního života. V české realitě ale spíš připomíná šplhání do vlaku, který už mezitím změnil směr i rychlost. Třetina žen přijde o původní místo, více než polovina o část platu. A to nemluvím o ztrátě důstojnosti, odbornosti a perspektivy. V tomto článku se chci podívat na to, proč český systém návratu do práce selhává, co dělají jiné země lépe. A také proč politici před volbami slibují, že do tohoto vlaku nastoupí, ale hned po volbách nikam nejedou. Fakta tvrdě na stůl Podle dat iniciativy Mumdoo zažívá až 70 % žen po návratu z rodičovské dovolené znevýhodnění. Nejde však o okrajový problém, ale o systémový vzorec. Třetina žen se už nikdy nevrátí na svou původní pracovní pozici. Více než polovina z nich přijímá návrat do práce, ale za nižší mzdu. Jejich kariérní růst se...
Okomentovat
Čtěte více »

Někdy je ticho víc než odpověď

Obrázek
Ticho bývá nepohodlné. Ale právě v něm se často odehraje to nejdůležitější – ne to, co řekneme, ale co necháme znít. Možná je čas mu znovu naslouchat. Ticho, kterého se bojíme To znamená vypnout rádio ještě než zazní znělka zpráv. Nereagovat hned na zprávu v chatu. Neodpovídat. Neplnit ticho při pokecu hláškou, radou či komentářem. To všechno jsou totiž činy, které většina z nás nedokáže vykonat bez mírného vnitřního záchvěvu. Ticho nás totiž usvědčuje z nečinnosti. Zatímco slova nám slouží často jako maska, ticho je tvář. Neptá se nás na nic ani nic nevykládá, neuhýbá. Ale právě proto je nepříjemné. Nejsme na něj zvyklí. Není produktivní. Nenabízí řešení. Nic než jen prostor. Ve společnosti, která měří hodnotu člověka odpracovaným časem, smysluplným výstupem a reakcí, co vede k efektivnímu výsledku, je ticho podezřelé. Cože? Ty nic neříkáš? Ty ještě nevíš, co na to říct? Ty jsi… ticho? Kdepak, ticho dnes není v módě. Větší kredit má i sarkastický komentář na síti než klidná přítomnost...
Okomentovat
Čtěte více »