PEI = Pohyb + Emoce + Informace

V koučinku se často setkáváme s lidmi, kteří si pletou rozvoj se sebezdokonalováním. Chtějí být lepší, rychlejší, úspěšnější. Jenže právě tato posedlost růstem je někdy tím, co jim v růstu brání. Ego se převlékne za osobní rozvoj a přesvědčí nás, že když na sobě „makáme“, jsme duchovnější. Ve skutečnosti jen posilujeme jeho pozici – tu tichou kancelář v hlavě, která chce všechno řídit. Ego není nepřítel. Je to náš manažer. Potřebujeme ho, aby plánoval, vyjednával, chránil hranice. Jenže když začne řídit i to, co se řídit nedá - jako emoce, vztahy, spontánnost, vzniká vnitřní korporátní firma. A v ní už není místo pro kreativitu, intuici ani radost. V koučování se tomu říká přesycení výkonem . Klient dělá všechno správně, ale necítí naplnění. Jeho ego se živí dosažením, ne prožitkem. A tady nastupuje druhá strana práce, učení se nechat věci dít. Vědomý kouč pracuje s paradoxem: vede k cíli tím, že učí zpomalit. Pomáhá klientovi znovu slyšet, co je v něm skutečné, a co jen opakuje nau...

V mentoringu často hledáme odpovědi hlavou. Ale tělo, zvláště čich, bývá rychlejší než naše myšlenky. Vůně se nedá oklamat. Spouští vzpomínky, vytahuje emoce, někdy i nepříjemné pravdy, které si ještě nechceme připustit. Právě to z ní dělá cenného průvodce v sebepoznání. Naše čichové centrum je přímo propojeno s limbickým systémem mozku – částí, která zpracovává paměť a emoce. Když ucítíme známý pach, může se nám v těle rozběhnout dávno zapomenutá reakce. Mnohdy dřív, než pochopíme, proč se náhle cítíme neklidní, dojatí, vzrušení. V práci s klienty bývá právě tento moment klíčem. „Tohle mi voní“ nebo „Tohle je mi nepříjemné“ může odhalit víc než padesát otázek. Zajímavé je, jak se vůně a pachy zapisují do našeho systému identity. Někdo si uchovává vůni svých dětí, jiný si pamatuje tělo svého prvního milence podle parfému. Naše tělo si pamatuje. A právě v těchto tělesných stopách může ležet odpověď na otázky, které se zdají nezodpověditelné. Praktické cvičení: Vůně rozhodnutí Zkus s...

V pracovním světě se často mluví o výkonu, produktivitě a adaptabilitě. Jenže bez jedné dovednosti jsou všechny ostatní k ničemu: bez soustředění . A to je přesně to, co krátká videa potichu oslabují. Není náhoda, že manažeři dnes popisují neschopnost dotahovat věci do konce. Mozek přivykl krátkým stimulům a reaguje na práci stejně jako na feed: nebaví mě to, přepínám. Jenže v leadershipu to nefunguje. Vedení není sled krátkých rozhodnutí. Je to dlouhá, hluboká pozornost věnovaná lidem, procesům a smyslu. Trénink soustředění je proto klíčovou manažerskou dovedností. Kdo se nenaučí být v jednom okamžiku s jedním úkolem, bude řídit firmu způsobem, který připomíná swipe. A swipe není strategie. Aby se lídr stal opěrným bodem, musí si osvojit vnitřní pevnost: schopnost zůstat, když ostatní utíkají. V tom je síla. Ne v multitaskingu, ale v jediné přítomné chvíli, do které vloží celou svou pozornost. Praktické cvičení pro lídry: 5minutová kotva soustředění Vyber si jediný úkol, který...

 Tento text vznikl jako pokračování eseje Tichý oheň v těle . Článek popisuje, co se v nás odehrává, když výkon zvítězí nad regenerací, jang nad jinem a hlava nad tělem. V koučinku tohle nevidíme v laboratorních hodnotách – vidíme to v příbězích. Lidé přicházejí s větou „něco je špatně“, ale to „něco“ bývá dlouhá historie ignorovaných signálů. Chronický zánět, tak jak ho popisuji v původním článku, není jen reakce buněk. Je to především reakce člověka na svět, ve kterém si nedovolil zpomalit. Tělo nakonec začne na místo nás samo vyjednávat o bezpečí. A když nereagujeme, přejde do jazyka, který už přehlédnout nejde – bolestí, vyčerpáním, únavou. V koučovací praxi má tento moment obrovský potenciál. Ne proto, že bychom měli „léčit tělo“, ale proto, že můžeme pomoci člověku znovu porozumět tomu, co jeho vlastní systém říká. Schopnost naslouchat tělu není alternativa ke „svalit se po práci na gauč“. Je to kompetence. A dovednost. A ta se dá trénovat. 🧭 Cvičení: Tělo jako první konz...

Každý den někdo zůstává „uvnitř“ a někdo „venku“. Někdy ve třídě, jindy v práci, a často i v našich vlastních myšlenkách. O inkluzi se mluví nejčastěji ve školství – ale ve skutečnosti začíná mnohem blíž: v našem vnitřním postoji k odlišnosti. Inkluze není jen pedagogická metoda, ale schopnost člověka udržet v prostoru rozdílnost, aniž by ji musel srovnávat nebo posuzovat. Ať už jde o dítě s jiným tempem učení, kolegyni s odlišným názorem nebo naši vlastní část, kterou bychom nejraději schovali. Každý z nás v sobě nese třídu, kde některé „já“ sedí v první lavici a jiné jsou vyhoštěné na chodbu.  Základní otázka proto nezní, „jak zavádět inkluzi“ , ale „jak se ji učit žít“ . 🧭 Mini-cvičení: Třída ve mně Představte si, že váš vnitřní svět je třída. Kdo z vašich životních rolí tam právě teď sedí vpředu – a kdo vzadu? Napište tři vlastnosti tvé osobnosti, které byste nejraději z té „třídy“ vyhnali. Zkuste je na chvíli jen pozorovat – bez hodnocení, bez výml...

Smyslem lidské existence není uspokojení potřeby jídla, moci nebo sexu. Je jím být člověkem. Ale stát se jím. A to ne jen tvarem, ale splynutím duše, těla a srdce, tak to je celkem fuška. Když se dotkneš svého vnitřního člověka, mizí orientace ega na svět kolem. Touhy se bortí, potřeba dokazovat se rozpadá. Ego se rozpouští v přítomnosti. Ale my sami sebe často nebereme vážně. Popíráme své vášně, své emoce, a tím jen ukazujeme, že se bojíme nahlédnout dovnitř. Bojujeme s tím, co jsme si sami přivolali. Energie, která z nás vychází, je stejná jako ta, která proudí dovnitř. Když někoho obejmeme, nebo mu vmeteme vztek do tváře, dotýkáme se ho stejně, jen jinou kvalitou téže síly. Abychom se mohli pohnout výš, musíme projít tím, co se odehrává dole: územím stínů. Tam, kde se rodí skutečné světlo. Jenže my sami sebe často nebereme vážně. Jak nás potom může brát vážně svět? Láhev na hlavě Na jednom pohybovém semináři jsme se učili stát rovně. Znělo to jednoduše, dokud mi lektor nepoložil na...